O-tanci

02 6.1.2010

05.01.2010

Milé čtenářky a čtenáři,

dlouho jsem přemýšlela, jakou formou se podělit o svoje znalosti orientálního
tance a také o svoji lásku k němu a o to, co prožívám, když se mohu převléci do
vlastnoručně vytvořeného kostýmu a vzít si své vlastní originální šperky.

Proč jsem vlastně začala tančit? Odpověď na tuto otázku je jednoduchá – tanec se
mi líbil odjakživa. Začínala jsem gymnastikou a jazzbaletem na základní škole.
Lásku k hudbě jsem získala i ve sboru, kde jsem dlouhá léta zpívala. Hra na klavír
mi dala kvalitní hudební vzdělání a znalosti z oblasti nejrůznějších rytmů a stylů
hudby.
To, že jsem vystupovala už na základní škole mě zbavilo trémy. Zpívala jsem ve
sboru altová sóla a moderovala vystoupení našeho pěveckého sboru. Bylo to náročné,
ale byla to škola života. Na střední škole jsem objevila kouzlo tanečních.
Po škole mě osud z města na Moravě zavál do Prahy. Já, dívka z malého města,
jsem se shodou náhod ocitla na Úřadu vlády. Najednou jsem byla v centru dění.
S předsedou a místopředsedou vlády jsem se viděla několikrát denně. Musím říct,
že i tohle byla škola života. Zbavila mě i zbytku trémy a já zjistila, že jsou to úplně
normální lidé, kteří mají úplně normální starosti. Ostych, který by mě jinak brzdil
při vystoupeních, byl náhle pryč a já byla duševně připravena zahájit svoji kariéru
tanečnice.
Po mateřské dovolené jsem navzdory svým zdravotním obtížím začala tančit. První
seminář orientálního tance, kterého jsem se zúčastnila, se konal v pražské čtvrti
Rajská zahrada a mohu říci, že byl pro moji taneční dráhu přelomový. Na lektorku
z tohoto semináře nikdy nezapomenu. Měla jsem pocit, že je to přesně to, co jsem
celý život hledala.
Na začátku své taneční dráhy jsem měla pochyby, jestli tanec je pro mě to pravé.
Brala jsem antirevmatika, podlamovaly se mi kyčle. Doma mi důvěrně přezdívali
Joffrey de Peyrac. Problémy sice vždy na chvíli pominuly, nicméně jsem byla nucena
žít s léky a se stálým strachem z nehybnosti. Mladá lektorka, která vedla první
kurzy, nám citlivě ukázala krásu i smysl tance a během doby, kterou jsem věnovala
tanci, mé obtíže pominuly. Funguje to dodnes – když tančím, léky nepotřebuji. Po
dohodě s lékařkou jsem přestala antirevmatika brát úplně, občas beru koenzym
Q10 nebo třeba želatinu na klouby, ale to je vše. Když mám delší přestávku – na
posledy prázdniny – kyčle se začínají opět hlásit. Je to pro mě nepochopitelné, ale je
to tak. Tančím a jsem ráda, že jsem v pořádku. Ještě před pár lety bych tomu nevěřila.
Stala se mi ještě jedna zajímavá věc. Když tančím, mé dlaně hřejí. Nikdy jsem se
neučila masírovat, ale mým dětem i mému manželovi je teplo mých dlaní natolik
příjemné, že mě sami prosí, abych je masírovala. Když vtírám mým známým krém
do kůže, pochvalují si teplo mých dlaní. Stejně tak hřejí i moje nohy a dnes už vím,
že hřeji i já celá. Pod peřinou musím spát sama – nikdo se mnou nevydrží. Mé tělo
funguje při vyšší provozní teplotě než těla ostatních. Tento stav je pro mne velice
příjemný a je povzbuzením, abych v tanci pokračovala.

Komentáře jsou uzavřeny